Pravdivá a jediná verze o vzniku velké koloběžky.

Na začátku 20. století, kdy se nad Prahou poprvé ozýval bzukot leteckých motorů a letiště ve Kbelích se stávalo hrdým symbolem technického pokroku nové republiky, existoval problém, o kterém se v odborných leteckých kruzích příliš nemluvilo. Nešlo o selhávající motory, ani o nepřesné výpočty vzletové dráhy. Šlo o sukně.

Letušky té doby – elegantní a odvážné ženy – nosily uniformy, jak velely zvyklosti. Dlouhé sukně s rozparkem byly považovány za dostatečně praktické i důstojné. Jenže od letištní budovy k letadlům bylo třeba se nějak přepravovat, a tehdy byla nejrychlejším řešením kola. Jenže vítr, neúprosný společník otevřených ploch letištního prostoru, často sehrál nepříjemnou roli: zvedal sukně letušek, odhaloval, co mělo zůstat skryto, a poskytoval nevybíravým kolegům dostatek podnětů k nemístným poznámkám.

Jednou z těchto letušek byla i Marie Kuchynková, manželka technika letového provozu Karla Kuchynky. Marie byla nejen krásná, ale i velmi hbitá, a když se po letištní ploše proháněla na svém kole, přitahovala pozornost víc, než by si její manžel přál. Karel, povahy zádumčivé, leč praktické a velmi žárlivé, už dlouho skřípal zuby nad posměšky a obdivnými pohledy kolegů. Jednoho večera, když Marie doma odložila kolo opřené o zeď, vzal Karel do ruky pilku, kladivo a svářečku.

Dva dny nebyl k nalezení. Třetího rána, dne 12. června 1926, se objevil na letištní ploše s podivným vozítkem. Kolo bylo zkráceno, chyběly pedály a sedlo, rám byl jinak svařený. Místo šlapání se člověk odrážel nohou od země. Karel vypadal jako blázen, ale když na to vozítko postavil Marii a ona se s ladností a rychlostí prohnala kolem hangárů, aniž by vítr nadzvedl jediný kousek látky její sukně, zavládlo ticho.

Téhož dne bylo v technickém oddělení letiště učiněno nezvyklé rozhodnutí, další dvě taková vozítka měla být vyrobena pro ostatní letušky. Karel Kuchynka dostal sice pokárání za svévolné rozřezání inventárního kola, ale zároveň i neoficiální uznání za technický vynález, který zlepšil pracovní podmínky žen na letišti.

A tak vznikla velká koloběžka. Ne z potřeby překonávat kilometry, ale z potřeby chránit čest, důstojnost a manželskou rovnováhu. A kde je možné se o této události přesvědčit na vlastní oči? V Technickém leteckém muzeu v Praze-Kbelích, kde dodnes stojí první koloběžka sestavená z manželské lásky, žárlivosti a špetky technického umu.

The True and Only Origin Story of the Big Scooter

At the beginning of the 20th century, when the hum of aircraft engines first echoed over Prague and the airport in Kbely became a proud symbol of the new republic's technical progress, there was a problem not often discussed in professional aviation circles. It wasn't about failing engines or miscalculated takeoff distances.
It was about skirts.

The flight attendants of that era—elegant and courageous women—wore uniforms as dictated by custom. Long skirts with slits were considered both practical and respectable. But traveling from the terminal building to the aircraft required some form of transportation, and bicycles were the fastest option at the time. Unfortunately, the wind—an ever-present companion on the open airfield—often played a mischievous role: lifting the attendants' skirts, revealing what was meant to remain hidden, and offering plenty of fodder for inappropriate comments from their less gallant colleagues.

Among these flight attendants was Marie Kuchynková, wife of air traffic technician Karel Kuchynka. Marie was not only beautiful but also very agile, and when she sped across the tarmac on her bicycle, she attracted more attention than her husband liked. Karel, a pensive yet practical and deeply jealous man, had long been grinding his teeth over the smirks and admiring glances of his coworkers. One evening, after Marie parked her bicycle by the wall, Karel picked up a saw, a hammer, and a welding torch.

He disappeared for two days.
On the morning of June 12, 1926, he reappeared on the airport grounds with a strange contraption. The bicycle had been shortened, the pedals and seat were gone, and the frame was welded in a new shape. Instead of pedaling, the rider pushed off the ground with one foot. Karel looked like a madman, but when he placed Marie on the contraption and she glided gracefully and swiftly past the hangars—her skirt undisturbed by the wind—silence fell.

That same day, the airport's technical department made an unusual decision: two more of these contraptions were to be built for the other flight attendants. Karel Kuchynka was officially reprimanded for cutting up airport inventory, but unofficially praised for a technical invention that had improved the working conditions of women at the airfield.

And thus, the big scooter was born.
Not out of the need to cover great distances, but out of the need to protect honor, dignity, and marital harmony.

And where can one see this event with their own eyes? At the Aviation Technical Museum in Prague-Kbely, where the first scooter—crafted from love, jealousy, and a touch of technical ingenuity—still proudly stands.

Die wahre und einzige Geschichte über die Entstehung des großen Tretrollers

Anfang des 20. Jahrhunderts, als über Prag erstmals das Brummen von Flugzeugmotoren zu hören war und der Flughafen in Kbely zu einem stolzen Symbol des technischen Fortschritts der jungen Republik wurde, existierte ein Problem, über das man in Fachkreisen kaum sprach. Es ging weder um versagende Motoren noch um fehlerhafte Berechnungen der Startbahn.
Es ging um Röcke.

Die Stewardessen jener Zeit – elegante und mutige Frauen – trugen Uniformen, wie es der Brauch verlangte. Lange Röcke mit Schlitz galten als praktisch genug und zugleich würdevoll. Doch vom Flughafengebäude zu den Flugzeugen musste man irgendwie gelangen, und Fahrräder waren damals die schnellste Lösung. Nur spielte der Wind – ein unnachgiebiger Begleiter der offenen Flächen des Flughafens – oft eine unangenehme Rolle: Er hob die Röcke der Flugbegleiterinnen an, offenbarte, was verborgen bleiben sollte, und gab den unverschämteren Kollegen reichlich Anlass für unangebrachte Bemerkungen.

Eine dieser Stewardessen war Marie Kuchynková, die Ehefrau des Flugtechnikers Karel Kuchynka. Marie war nicht nur schön, sondern auch sehr flink, und wenn sie auf ihrem Fahrrad über das Rollfeld jagte, zog sie mehr Aufmerksamkeit auf sich, als ihrem Mann lieb war. Karel, ein nachdenklicher, aber praktischer und sehr eifersüchtiger Mensch, hatte schon lange genug von den spöttischen Kommentaren und bewundernden Blicken seiner Kollegen. Eines Abends, als Marie ihr Fahrrad an der Wand abstellte, griff Karel zur Säge, zum Hammer und zum Schweißgerät.

Zwei Tage lang war er verschwunden.
Am Morgen des 12. Juni 1926 erschien er wieder auf dem Flughafengelände – mit einem seltsamen Gefährt. Das Fahrrad war gekürzt, die Pedale und der Sattel fehlten, der Rahmen war anders verschweißt. Statt zu treten, musste man sich mit dem Fuß vom Boden abstoßen. Karel sah aus wie ein Verrückter, doch als er Marie auf das Gefährt stellte und sie mit Eleganz und Geschwindigkeit an den Hangars vorbeiglitten – ohne dass der Wind auch nur ein Stück ihres Rockes hob –, herrschte plötzlich Stille.

Noch am selben Tag wurde in der technischen Abteilung des Flughafens eine ungewöhnliche Entscheidung getroffen: Zwei weitere solcher Gefährte sollten für die anderen Stewardessen gebaut werden. Zwar erhielt Karel Kuchynka eine offizielle Rüge für das eigenmächtige Zersägen eines Inventar-Fahrrads, aber auch inoffizielle Anerkennung für seine technische Erfindung, die die Arbeitsbedingungen der Frauen am Flughafen verbesserte.

So entstand der große Tretroller.
Nicht aus dem Bedürfnis, Kilometer zu überwinden, sondern um Ehre, Würde und das eheliche Gleichgewicht zu wahren.

Und wo kann man dieses Ereignis mit eigenen Augen nachvollziehen?
Im Technischen Luftfahrtmuseum in Prag-Kbely, wo der erste Tretroller – entstanden aus ehelicher Liebe, Eifersucht und einer Prise technischem Geschick – noch heute zu bewundern ist.